Nezůstalo jen u myšlenek. Se Sváťou Koudelou z hostince U Šámalů a Ivou Rozkovcovou ze souboru Horačky jsme začali plánovat a organizovat. Po měsících schůzek plných dobrých i nereálných nápadů se to povedlo. V neděli 26. června už od rána lidé šlapali do kopců, aby si přímo na Ještědském hřebenu užili POUŤ. A to navzdory hrozivé sobotní bouři a nedělní ranní mlze. Snad si za organizátory příliš nefandím, když napíšu, že atmosféra byla skvělá. Lidé z folklórních souborů tančili a zpívali jako o život, stánky s místními dobrotami byly v obležení a nejen děti okukovaly, jak se stříhají ovce. Všichni jsme se pak sešli na mši, sloužené přímo pod širým nebem u kamenného stolu. Krásná chvíle pro věřící a působivé představení pro ty ostatní… I počasí se spiklo, aby se to povedlo. Díky slunečním paprskům a mnohým nadšencům z Podještědí se zrodila nová tradice. Jmenovitě chceme poděkovat Sboru dobrovolných hasičů Proseč pod Ještědem, starostce Proseč pod Ještědem Janě Švehlové a starostce Šimonovic Leoně Vránové. Nejmenovitě všem, kteří přišli a zúčastnili se.

Věříme, že letos to bude ještě lepší. Proto vás srdečně zveme: zažijte den, kdy se zastaví čas – přijďte na Svatojánskou pouť.
V neděli 25. června zase na loukách nad Prosečí.

Home

Po vysoké škole (vystudoval fakultu architektury na VUTv Brně) sice zamířil Petr Stolín nejdřív do Ostravy, ale brzy se s rodinou přestěhoval do Liberce, kde pracoval v ateliéru 01 Stavoprojektu. Jak vzpomíná, tehdy se s dalšími bývalými spolužáky z VUT chodili do šestého patra obdivně koukat Hubáčkovi s Masákem pod ruce. Věhlasný autor Hotelu a televizního vysílače na Ještědu, liberecký architekt Karel Hubáček, patří dodnes k jeho velkým vzorům. V Liberci Petr Stolín zakotvil tehdy jako mladý architekt podruhé a už natrvalo. Žije a pracuje zde dodnes. Ve velmi originálním domě. Je to dům, kde se cítíte být součástí okolní přírody, protože ta k vám prostupuje mnoha prosklenými rafinovanými průhledy. A nejen to. Když sedíte uvnitř, převažuje ve vás pocit svobody, vyvolaný zdánlivě velkým prostorem. Přitom na ší řku zabírá každý ze dvou zenových domků architektů Petra Stolína a Aleny Mičekové pouhých 258 centimetrů. Uchvátí vás jednoduché, čisté linie, spousta světla a všudypřítomná střídmost. Vešlo se sem všechno, co potřebuje člověk k životu. Originální architektonické řešení, nazvané Zen-Houses – ateliér a dům v Liberci, vloni natolik oslnilo mezinárodní porotu, že je v soutěži Česká cena za architekturu ze 457 přihlášených projektů vybrala jako to nejlepší. „Projekt vznikl v roce 2014 jako experiment. Tvoří jej dva samostatné domy propojené dřevěnou lávkou. Jeden slouží jako ateliér, a ten druhý je určen k bydlení. Oba zvenku vypadají téměř stejně. Uvnitř je ateliér vymalován bíle, dům k bydlení má naopak stěny černé, které překvapivě uklidňují,“ prozrazuje architekt Petr Stolín. Dům jste si postavil na malém pozemku na okraji Liberce pro sebe. Žijete v něm a pracujete. Co vás k takové stavbě inspirovalo? Líbí se mi japonská architektura, založená na střídmosti a jednoduchosti. Chtěli jsme ukázat, že i za málo peněz lze pořídit slušné bydlení, že za cenu bytu v paneláku může mít člověk vlastní dům. A to docela rychle. Hrubou stavbu jsme měli hotovou asi za týden. Což se dařilo i proto, že jsme volili běžně vyráběné a snadno dostupné materiály. Jaký základní materiál jste pro váš experiment zvolili? Domy jsou postavené z dřevěných panelů určených pro výstavbu dřevostaveb. Na fasádu jsme netradičně použili sklolaminát. Dřevěný rošt mezi stěnou domu a vrsvou průsvitného plastu vytváří vzduchovou mezeru, která v zimě udržuje konstrukci domu v teple a v létě zabraňuje jejímu přímému zahřívání slunečními paprsky. Nastěhoval jste se do domu v roce 2015. Jak se vám v něm bydlí? Kdybyste mohl, nepostavil byste teď něco jinak? Ne, bydlí se mi tu velmi dobře a dobře se mně v domě také pracuje. Překvapilo vás něco, když jste se sem nastěhovali? Věděli jsme, že domy budou hodně úzké a že se dostaneme na šířku pouhých 258 centimetrů. Rozměry domu jsme totiž museli přizpůsobit velikosti dřevěných panelů. Bylo jasné, že všechny věci, které člověk za život nashromáždil, se sem nevejdou. Tak jsme si do domu vzali jenom to, co opravdu potřebujeme. Domy jsou tak malé, že člověk nemůže nic hromadit. Ani oblečení. Nemůžete si zaplevelit život zbytečnostmi, jinak se sem nevejdete. Nakonec to bylo pro nás velice osvěžující. Kolem vás je zástavba běžných rodinných domů se zahradami. Váš Zen-Houses mezi nimi vyčnívá, svým originálním architektonickým řešením přitahuje pozornost. Co na něj říkali sousedé? Neprotestovali? Ze začátku měli problém naše stavby přijmout. Teď už si zvykli. Nikdo není doma prorokem. To zakusil sám na sobě už Kaplický, jeho vizionářský pohled hleděl o kus dál, než kam byli schopni dohlédnout lidé u nás s průměrným vnímáním architektury. Jsem přesvědčený, že hlavní cenu jsme minulý rok v soutěži České komory architektů dostali jenom proto, že o ní rozhodovali odborníci ze zahraničí. Je otázka, jestli bychom soutěž vyhráli, kdyby nejzajímavější dílo vybírala čistě tuzemská porota. Zen domy jsou také příkladem relativity vnímání prostoru. Byt se stejnou metráží by nám připadal malý. Jako dům je ale prostorný. Chystáte i další podobné projekty? Máme připravenou studii sociální vesničky, která by byla složena z několika zenových domů. Žili by tam spolu jak senioři, tak i mladé rodiny s dětmi. Oba světy by se prolínaly a doplňovaly, staří i mladí by užívali společné venkovní prostory. A všude kolem zeleň. Babičky by mohly hlídat mladým rodinám děti. Jeden dům by vyšel asi na jeden a půl milionu korun. Když nepočítáme cenu pozemku, pak by se náklady na sociální vesničku s deseti domy mohly vejít do dvacet milionů korun. Zatím se nám ale nepodařilo přesvědčit žádnou samosprávu, aby do tohoto projektu šla. Za své projekty jste získal řadu ocenění. Velká část vašich staveb přitom stojí v Liberci. Zajímáte se o to, jak domy žijí i řadu let po jejich dokončení? Když nás majitel pustí dovnitř, pak sledujeme i po letech, jaký má ta stavba život. Radost mi třeba dělá Kulturní centrum Vratislavi‑ ce 101010, otevřené před sedmi lety. Pořádá se tam spousta akcí, chodí lidi, funguje to. Snažili jsme se o jednoduchost a solidnost, ale přitom aby měl dům svou noblesu a aby architektura, kterou děláme, přetrvávala. Aby byla nadčasová. I když jsme udělali hodněkompromisů oproti původnímu projektu a museli jsme šetřit, kde se dalo, kulturní dům ve Vratislavicích se povedl. Funguje také jeho atrium a funguje propojení stavby se sousedním parkem. Chtěli jsme, aby návštěvníci rovnou z parku vešli do kulturního domu nebo kavárny. Zajímalo nás také třeba, jak funguje Dům s pečovatelskou službou v Liberci, který získal cenu Grand Prix. Senioři nám říkali, jak tam jsou spokojení, že se jim tam líbí a dobře žije. A to je důvod, proč tu architekturu děláme. Co říkáte na současnou architekturu, na zaplavování veřejného prostoru podnikatelským barokem? Netrpíte trochu? Ta éra se zdá být už snad trochu na ústupu. Nechápu, proč lidé takto mrhají svými nemalými penězi. Z podnikatelského baroka se mi stále dělá špatně. Ze zkušenosti také vím, že i typové domy na klíč, co si vyberou lidé z katalogu ve snaze ušetřit, nakonec nepřinášejí úsporu. Kdyby si ale najali architekta, získá jejich dům punc originality, a ještě by časem ušetřili, například na energiích i na použitém stavebním materiálu. Na druhé straně chátrají některé historické památky v Liberci, třeba bývalé sídlo Oblastní galerie. Jiné nenávratně zmizely, například Hubáčkův Obchodní dům Ještěd. Kultura bude bohužel vždycky takovou popelkou. Na kulturu nikdo neslyší. Budoucím využitím Liebiegova paláce, bývalého sídla Oblastní galerie, jsem se zabýval. S památkově chráněnou budovou se moc dělat nedá, ale dá se najít takové využití, aby stavba žila. Mohla by tam být umístěna expozice o rodu Liebiegů, Městská galerie, kabinet architektury, a mohly by zde mít své zázemí i spolky. Je to nádherný prostor, krásné místo s parkem ve středu města. V létě by se zde dala pořádat řada akcí, aby se Liebiegův palác nestal konzervou, ale sloužil lidem. Obchodního domu Ještěd je škoda. Neuvědomujeme si, že se i třicet let staré stavby mohou stát kulturními památkami. Ve své době to byla důmyslně vymyšlená stavba, dnes by mohla plnit úlohu polyfunkčního domu. Kdybyste mohl cestovat časem, v jaké době by vás jako architekta nejvíc bavilo žít? Možná by mne nejvíc bavilo žít ve 30. letech minulého století, v době rozvoje urbanismu u nás. Tehdy se plánovaly celé čtvrti. Dbalo se na to, aby rozvoj měst měl hlavu a patu. Dnes se urbanismus v Liberci jako samostatný obor ani neučí. Pak by mne bavilo zažít 60. léta, kdy vznikla řada sociálních staveb. Zdejší SIAL, to je zlatá éra české architektury. Proto tady taky jsem. Ing.arch. Petr Stolín Narozen 25. 6. 1958 ve Svitavách Absolvent VUT v Brně, obor architektura (1983) Pracoval v ateliéru Pavla Švancera ve Stavoprojektu Liberec a v SIALu u Karla Hubáčka Od roku 1993 se věnuje samostatné architektonické praxi Od roku 2007 tvoří spolu s Alenou Mičekovou, spolupracuje i se svým bratrem, sochařem a konceptuálním umělcem Janem Stolínem Vede ateliér na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci Je držitelem ocenění Stavba roku Libereckého kraje, ceny Grand Prix, České ceny za architekturu 2016 Významné projekty Petra Stolína, realizace Dům s pečovatelskou službou v Liberci, 1996 Střední odborná škola v Liberci, 1999 Památník bojovníkům a obětem za svobodu vlasti v Liberci, 2000 Střední umělecko-průmyslová škola sklářská v Železném Brodě, 2001 Rekonstrukce Městského úřadu ve Svitavách, 2007 Malá administrativní budova Ermeg v Liberci, 2008 Rekonstrukce kočárovny na Informačním centrum a kavárnu Oskara Schindlera ve Svitavách, 2009 Kulturní centrum 101010 ve Vratislavicích nad Nisou, 2010 Návrh Slunečního pavilonu v Jablonci nad Nisou, 2014 Návrh Mateřské školy ve Vratislavicích nad Nisou, 2016

Continental Divide Trail – tahle tři slova zasvěceným rozbuší srdce a některým naskočí husí kůže. Jedná se o nejdelší a nejtěžší oficiální trek na americkém kontinentu. Podle toho, jaké varianty v závislosti na podmínkách zvolíte, se délka pohybuje od 4 500 do 5 000 km. Je to trek, který sleduje hranici úmoří, to znamená, že sleduje vrcholky nejvyšších hor Severní Ameriky od mexické hranice až do Kanady. Z východních stěn a svahů hor pod vašima nohama stéká všechna voda do Atlantiku a ze západních úbočí do Pacifiku. Vyloženě horolezecké vrcholy obchází, ale přes pár vrcholků s kótou 4 300 m vede a na téměř tisícovce kilometrů v Coloradu se celou dobu pohybuje mezi třemi a čtyřmi tisíci metry nad mořem s tím, že občas si dáte bonusový vyšší vrchol. Trek je sice oficiálně ustanovený a v mapách s různými variantami vyznačený, ale naživo stále mnoho set kilometrů chybí a člověk se pohybuje volným terénem podle čáry v mapě a buzoly. Nejdelší takové neznačené sekce jsou v pouštích Nového Mexika a v horách Wyomingu a Montany. Díky tomu dlouhé dny nevidíte ani živáčka a úžasná divočina je jen vaše. Téměř stále jste nad hranicí lesa a na nejvyšším hřebenu nebo hoře v okolí, takže dechberoucí výhledy neberou konce. Měl jsem štěstí, že dvouletý pracovní kontrakt v USA mi přivedl do cesty dnes již manželku Oli, která po mnoha letech práce v korporátní firmě dospěla do bodu, že je potřeba v životě taky něco zažít – po dvoutýdenní známosti se přestěhovala za mnou do USA, za půl roku jsme se brali a za další půlrok už začali plánovat naši trochu bláznivou cestu. Vlastně to byl hlavně její impuls. Já už měl za sebou Pacific Crest Trail, 4 200 km dlouhý trek známý z filmu Divočina, a tenhle trek byl jasným pokračováním, delším a těžším. NA CESTĚ Na této trase jsme nebyli jediní. Každý rok se o kompletní průchod pokouší několik desítek až pár stovek lidí. Prvního května nás uprostřed pouště na mexické hranici startovalo šest. Rozdílné tempo nás během prvního dne rozdělilo natolik, že s někým už jsme se nikdy nepotkali, ale další dva kluky jsme během dobrodružtví v kaňonech a pouštích Nového Mexika potkali ještě několikrát. Stačí prohodit pár slov. Vědomí toho, čím jsme si všichni prošli, z nás okamžitě dělá nerozlučné přátele. Nové Mexiko pro nás bylo ve znamení kvetoucích kaktusů, neustálého boje o vodu, všudypřítomných krav a přelézání plotů, které oddělovaly jednotlivé ranče. Při poslední zásobovací zastávce před vstupem do zasněženého Colorada zavládla nervozita – během jara 2016 obdrželo pohoří San Juans nadprůměrné množství sněhu, který nezvykle pomalu odtával, a tak na naší trase ve výškách nad 3 000 m ležely i teď na počátku června ještě metry sněhu. Není to jen problém navigace a pomalého postupu, ale také sněhových lavin a neskutečně rozvodněných řek z tajícího sněhu, které je potřeba brodit. Někteří to vzdávají a balí úplně, další přeskakují celé Colorado a pokračují dál ve Wyomingu. Zhruba třetina nás je odhodlaná nad sněhem zvítězit. Dovybavujeme se mačkami, cepínem, vysokými návleky a jdeme na to. Vzdát to můžeme vždycky, ale nesnesl bych vědomí, že jsme to ani nezkusili. Hodně energie nám dodává i setkání s Ralphem a Wendy, starším párem, který se s námi v kavárně dal do řeči a když zjistili, co podnikáme, odvezli nás k sobě domů, pohostili, nechali přespat Pomalý postup v zajetí sněhu – čtyřistakilometrový úsek ve výškách nad 3000 m n. m. na jihu Colorada v pohoří San Juans Dokonalý podzim a sladká tečka na závěr trailu – národní park Glacier v Montaně a průchod přes úchvatné sedlo Pitamakan a přestože měli na následující den program, tak nás nevykopli. Naopak, dali nám klíče od domu a auta a ať prý s nimi brzo nevstáváme, dobře si odpočineme a pak si autem zajedeme zařídit vše co potřebujeme – od pošty po nákupy – nakonec jen auto i klíčky odevzdáme v kavárně, kde jsme se potkali. Takovéhle setkání člověku nabije baterky na další stovky kilometrů. V ZAJETÍ SNĚHU Sněhu bylo hodně a postup velmi pomalý, ale horší byly každodenní odpolední bouřky na hřebenech doprovázené kroupami a blesky a v údolích zase brodění ledových, divokých řek. Energie mizela rychle. Jediným řešením bylo jít stále dál. Pět dní bez značky, bez mobilního signálu a úplně sami v zajetí sněhu. V sedle Wolf Creek máme velký důvod slavit. Zvládli jsme to. V dalších etapách je už sněhu méně a postup se zrychluje. Velká nadmořská výška – neustále přes 3 000 m n. m. – nám dává zabrat, ale v těžkých chvílích opět přichází neočekávaná vzpruha: setkání se třiasedmdesátiletým chlapíkem Elusivem. Před třemi lety, po oslavě svých sedmdesátých narozenin, vyrazil pěšky na Appalačskou stezku poznávat Ameriku a domů už se nevrátil. V přírodě a mezi energickými lidmi se mu zalíbilo natolik, že už třetím rokem křižuje Ameriku pěšky, na kole nebo v kanoi a domů se nechystá. I přes artrózu a další zdravotní problémy spojené s věkem je plný energie a je nám velkou inspirací na další cestu. DOJÍT GREGA Ve zbytku Colorada si užíváme nekonečné hory a překonáváme několik vrcholků přes 4 300 m n. m. V exponované pasáži pod jedním z nich v podstatě zachraňujeme staršího chlapíka Grega. Je také na trailu, ale takto těžký terén nezvládá. Po pár hodinách, již v lehčím terénu se loučíme a Greg nás na oplátku zve v dalším městečku ke svým známým do srubu. Vzácnou příležitost k odpočinku vítáme a za dva dny už si ve skvělé společnosti vegetíme. Greg často mluví o knížce Divočina a dokonce nám ukazuje fotky z premiéry stejnojmenného filmu v Hollywoodu. Knížku jsme nečetli a ani film neviděli, a tak nám něco uniká… Týden na přemýšlení v horách ve spojení s googlem při další zásobovací zastávce ve městě nám dávají odpověď – Divočina je napsaná podle skutečného příběhu a hlavní hrdinka Cheryl se v ní pokouší dost nepřipravená a s nesmyslně těžkým batohem projít zhruba 2 000 km dlouhou sekci Pacific Crest Trailu. Po týdnu cesty, zdevastovaná vedrem a těžkým batohem, je rozhodnutá vzdát. Ale objevuje se chlapík Greg, který je náhodou také na trase, a dokáže ji natolik povzbudit, že Cheryl pokračuje dál a dokáže uskutečnit to, co chtěla… Takže je to „ten“ Greg! Rodí se ve mně nová posedlost Grega znovu potkat a všechno s ním probrat. On ale kvůli věku a zdravotním problémům volí různé rychlejší a míň náročné varianty, a tak po zbytek treku stále zaostáváme o několik dní za ním. Už to pro mě není jen o tom dojít do Kanady. Je to o tom dojít Grega! V POUŠTI A U ŽHAVÉHO BAHNA S novou energií doslova probíháme zbytek Colorada a vrháme se do obávané pouště na náhorní plošině Great Divide Basin ve Wyomingu. Stejně jako na jihu Nového Mexika tu není téměř Barevný podzim v pohoří Anaconda Range v Montaně Oběd s neuvěřitelně pozitivním sedmdesátníkem Elusivem. Když tuhle cestu zvládá on, musíme to dát i my!

žádná přirozená povrchová voda, pouze pár nechutných napajedel a solárních pump pro krávy. A co je horší, jsme tu v srpnu a po deset dní nebude ani kousek stínu. Jen nízká, škrábavá šalvěj, síť prašných cest, písek a všudypřítomné krávy. Co je platné, že ve stínu je jen 35°C, když nikde žádný stín není! Pouští nás kromě šíleného vedra žene i těšení na setkání s kamarády z Wisconsinu. Peťka a Martin jsou tam pracovně a přijedou nás na pár dní podpořit do Yellowstonského národního parku. V následujících třech dnech jdeme společně. Je to pro ně takhle bez přípravy opravdu těžké, ale drží se. Stejně jako Oli, které se začala rozjíždět únavová zlomenina nad kotníkem… Máme toho za sebou už tolik, že Oli nechce vzdát. Dokonce ani vynechat třeba týden cesty a nechat nohu odpočinout. Je to jako napotvoru, zrovna procházíme nejhezčí hory na celé trase – Wind River Range. Zaťaté zuby, deset brufenů denně, stahování obinadlem a ledová voda při každé příležitosti. Noha se umoudřuje po deseti dnech v nových botách a po snížení denní kilometráže na třicet kilometrů… Zastavit nemůžeme, nestihli bychom na kanadskou hranici dojít před tím, než Montanu zasype neprůchodný sníh. Už takhle jsme pomalí. Yellowstone mimo turistické oblasti je docela zážitek. Jako jiná planeta. Odevšad stoupá pára, bublá žhavé bahno, smrdí síra a některé potoky a řeky mají vodu přes 30°C teplou. Do toho bizoni, grizzly, obří jeleni. MUSÍME DÁL Kromě Grega teď honíme ještě Shadowa – podivína v černé teplákovce, který chodí hlavně v noci – a my při křížení poslední silnice našli jeho platební kartu… Konečně stojíme na hranici Wyomingu a Idaha. Je to pro nás takové malé vítězství. Máme za sebou tři státy ze čtyř. Celková únava už je znát. Hranice s Idahem je jako horská dráha – nahoru, dolů, nahoru, znova a znova a znova. Vyprahlé hřebeny a překvapivě dlouhé úseky bez vody. Už měsíc Oli slibuji, že v Montaně uvidí takový podzim jako nikde na světě. Rudé borůvčí, žluté osiky a modříny, modrou vodu jezer, svítivě oranžové listí javorů. Začíná září a stále nic. Konečně opouštíme vyprahlé hřebeny a první den si užíváme slibovaných barev. Jeden jediný den. Následující ráno, 5. září se budíme zasypaní sněhem. A to nám zbývá ještě měsíc chůze. Navíc sníhjednoznačně připomíná, že tu nejsme sami – v pár hodin starém sněhu už jsou dvoje medvědí stopy a několikery vlčí. Několik dní souvislého deště střídají dva dny větru v nárazech až 180 km/h. Poryv vás srazí na zem, i když jste zapření o hůlky. Následně se prodíráme několik dní popadanými stromy. Znovu sníh, znovu několik dní deště. Trail se mění v bahenní řeku, a to nás čeká nejdelší etapa bez civilizace. ZOUFALSTVÍ A OBROVSKÁ RADOST Čtyři sta kilometrů přes Bob Marshal Wilderness! Asi proto, aby nás popohnali, nám dva rangeři na koních ze správy parku kladou na srdce, abychom poctivě věšeli jídlo na stromy, vařili mimo kemp a vůbec dodržovali všechna pravidla stran medvědů, protože tady v parku mají přes devět set medvědů grizzly, kteří se teď zoufale snaží vykrmit na zimní spánek. Už jsme z toho vyčerpaní a vůbec by nám nevadilo někoho dojít a spojit s ním síly. Psychická vzpruha, nebýt v tom sami. Dopředu mě nejvíc ženou Gregovy stopy v blátě. Nemůže být před námi víc než pár hodin. Den cesty před poslední zastávkou konečně nacházíme Grega, jak svačí u potoka. Po třech měsících se konečně znovu setkáváme. Obrovská radost. Jsme nejspíš poslední, kdo se letos pokouší celou cestu do Kanady dokončit. I pro Grega to je velká úleva, nebýt v tom sám. V malém resortu East Glacier Park kujeme plán, jak si posledních sto padesát kilometrů na kanadskou hranici vychutnáme společně. Počasí v uplynulých týdnech bylo žalostně špatné, ale teď slibují téměř dokonalé. Zasloužená odměna. Už nás nerozhází ani sloupek posetý varováními a uzavírkami tábořišť kvůli neodbytným grizzly při vstupu do národního parku Glacier. Poslední dny jsou jako za odměnu a neuvěřitelně si je užíváme. Užíváme si i Gregovu společnost. To je oboustranné. Ve skvělé náladě nakonec po 153 dnech a přibližně 4 500 kilometrech dorážíme všichni společně na kanadskou hranici. Sdílet radost s někým dalším, komu nemusíte nic vysvětlovat, je jenom třešnička na dortu. Ale taky smutek z toho, že tenhle úžasný život na cestě končí. Opravdu silný moment. Zážitky a důležitá životní poznání z cesty nám naštěstí nic nevezme. A navíc je tu ještě jeden maličkatý „suvenýr“, který Oli už měsíc nese s sebou – budeme rodina!

HISTORIE KNIHKUPECTVÍ A ANTIKVARIÁTU FRYČ Jaroslav Fryč měl před rokem 1989 razítko v občanském průkazu z tehdejšího Plastimatu, kde pracoval jako programátor-analytik. Skutečně žil a tvořil ale až po nocích, kdy připravoval audiovizuální pořady o kapelách a muzikantech, které socialismus zrovna dvakrát neprotežoval. „Táta měl kamarády na západě, takže měl desky, které tu nebyly k sehnání. Do svých pořadů také na diáky přefocoval obrázky z National Geographic,“ vzpomíná Martin na dobu, kdy chodil na základní školu. „V jeho pořadech bylo namixováno mluvené slovo, do toho promítal diáky a pouštěl hudbu z cívkového magnetofonu. Měl nějakých dvacet, třicet pořadů, s kterými objížděl republiku. Krásný byl třeba ten o Bobu Dylanovi, Leonardu Cohenovi nebo o U2.“ Jaroslav Fryč se staral, aby nemusel stát ranní ani odpolední frontu na nové knihy. „V knihkupectví u radnice a v Pražské ulici dostávaly obě vedoucí každý čtvrtek jeden litr červeného vína a požadované tituly mně dávaly stranou,“ přiznává dnes. Beztak mezi nimi chyběly tehdy zakázaní autoři, třeba jeho oblíbenec Josef Škvorecký. „Tak ho táta vydal jako samizdat, na fotopapírech. Myslím, že to byl Tankový prapor, který takhle spatřil světlo světa v malé fotokomoře,“ vzpomíná syn Martin na to, jak se otec stal členem Společnosti přátel J. Škvoreckého. „Schůzovalo se, povídalo se o Josefu Škvoreckém, prodávaly se knihy vydané v torontském exilovém nakladatelství ‚68 Publishers,“ přibližuje činnost Společnosti Jaroslav Fryč. „Vydali také gymnaziální sbírky poezie Josefa Škvoreckého Dívka z Chicaga a Nezoufejte, a požádali mě o pomoc s prodejem.“ STÁNEK S KNIHAMI Rok 1989 změnil životy všech, i rodiny Fryčů. „Táta mě poslal studovat na knihkupce, aniž tušil, že to za půl roku rupne a on se stane prodavačem knih,“ vzpomíná na osudový souběh Martin. Byl v prváku, když otec Jaroslav rozložil u dolního vchodu do areálu LVT svůj stánek s knihami. Ty vůbec první byly ony dvě sbírky básní Josefa Škvoreckého. „Známí mě hecovali, že stojím u stolku jen s pár knihami,“ vzpomíná na úplné začátky Jaroslav Fryč. „Tak jsem objel v Praze knihkupectví, nakoupil pár knih a v Liberci je za stejnou cenu prodával. A to se zase známí ptali, jestli jsem prý někdy slyšel slovo rabat, tedy rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou… nebo jsem na to přišel sám? Už nevím.“ Po dobrých knihách byl každopádně po dlouhém kulturním půstu hlad, takže rychle přibývaly další. Jaroslav Fryč se musel rozhodnout, zda opustí zaměstnání v Plastimatu a vkročí na úplně novou podnikatelskou dráhu. „Rozhodl zájem lidí. Byli šťastní, že mohli koupit něco, co dřív komunisté zakazovali,“ vysvětluje Jaroslav. Do začátku mu prý rodiče půjčili třicet tisíc, vlastně je ale ani nepotřeboval. „Třeba Vladimíra Škutiny se prodalo tisíc knih za týden. Na ulici na stolku,“ vypráví knihkupec, který si tehdy začal budovat svou obchodní síť. Takto na něj například vzpomíná i nedávno zesnulý zakladatel vydavatelství Paseka Ladislav Horáček: „Jednou, když Ivan s Lenkou odešli do práce – to bylo někdy na jaře 1990, protože oni byli zaměstnaný jenom do léta –, já ještě ležel v posteli a asi v půl osmý ráno zvonek u dveří. Byl jsem jen ve slipech, do dvou do tří hodin do rána jsme diskutovali, takže jsem byl ještě úplně mimo, zakopl jsem spacák pod postel, šel jsem ke dveřím, otevřel jsem, a tam stál knihkupec Fryč z Liberce a říkal: „Dobrý den, prosím vás, jsem tady dobře v nakladatelství Paseka?“ To byla legrace. Shrnul jsem peřiny do kouta, sedl jsem si na postel, Fryče usadil do křesílka, uvařil jsem kávu a Fryč si udělal objednávku. Tím byla zahájená činnost nakladatelství.“ Knihkupectví Fryč už zahájilo, a to prodejem v paláci Dunaj na libereckém Soukenném náměstí. Už v létě toho roku u něj brigádničil a odbýval si praxi syn Martin: „Bylo nesmírně cenné a zajímavé sledovat, jak táta začíná od píky a úplně jinak, a jak se naopak moloch knižního velkoobchodu není schopen změnit a zaniká,“ hodnotí tehdejší změny Martin Fryč, který úspěšnou firmu dnes vede a vlastní. „Jako sklad knih dlouho sloužila tátova pracovna v bytě na Lesní. Pamatuji se, jak měl za svou Škodou 125 zapřažený obrovský plechový vozík s víceméně vodotěsným víkem, tam nacpal knihy a přivezl to sem. Až později jsme si koupili dodávku. A přemýšleli jsme o každé cestě, jestli se vyplatí jet do Prahy jedenkrát týdně nebo jednou za čtrnáct dní, museli jsme totiž mít za sebe náhradu na stánek.“ Martin Fryč se neubrání srovnání s knihami přehlcenou současností. Konkurence distribučních společností je prý taková, že požadovanou knihu má knihkupec do čtyřiadvaceti hodin. Na druhou stranu je obtížnější knihy prodat: „Úspěšné knihy se tehdy prodaly stovky až tisíce, dnes jde o desítky až stovky, což je dáno i větší konkurencí mezi knihkupci. Táta začal brzy, takže byl prvním soukromým knihkupcem v Liberci.“ To ovšem samo o sobě úspěch nezaručuje. Podle syna měl Jaroslav Fryč obrovský přehled o literatuře a přitom správný instinkt. Bestsellery té doby byly například už zmiňovaný Tankový prapor, knihy Vladimíra Škutiny, Černí baroni, knihy Václava Havla… „Ale také Věčná Ambra měla velký úspěch,“ doplňuje Jaroslav Fryč. STĚHOVÁNÍ DO PRAŽSKÉ V Dunaji, kde musel první liberecký knihkupec ctít otevírací dobu prodejny potravin od šesti ráno do pozdního večera, ušetřil první peníze, které použil v takzvané malé privatizaci. Dnes zabírá Knihkupectví a antikvariát Fryč tři poschodí a téměř 750 m2 prodejní plochy v domě v Pražské ulici, najde se tu místo i pro internetovou kavárnu. V listopadu 1991 se ale Fryčovi i se svými knihami stěhovali do dvou malých místností propojených úzkou chodbičkou. Dříve tam sídlilo výrobní družstvo Obnova, zkrátka opravna bot a punčoch. „Táta v rámci takzvané malé privatizace vyhrál aukci na pronájem prodejních prostor po Obnově,“ vysvětluje Martin Fryč. „Zpočátku jsme knihy rovnali do regálů, které byly určeny na skladování bot. Pamatuji se, že ještě o pár let později jsme hledali odbyt na ševcovské stroje, které tam zbyly.“ Majitel nového knihkupectví musel provést řadu stavebních úprav a proměnit dům č. p. 137 k nepoznání: kromě zmíněných malých místností, které byly probourány a spojeny, bylo přestavěno také první patro. Původně v něm byly kanceláře a chodilo se do něj přes dvůr. Jaroslav Fryč se musel v té době hodně zadlužit, aby měl na odkup domu a jeho přestavbu. „Navíc to vyšlo úplně blbě na stejný rok, kdy se rozkopala celá Pražská ulice kvůli opravám sítí a kanalizace,“ říká Martin Fryč o roce, který byl pro knihkupectví jedním z prubířských. Měl číslo 1995. Bouřlivá devadesátá léta přinesla Jaroslavu Fryčovi jednu velkou šanci, kterou naštěstí pro liberecké čtenáře využil. V té době totiž končil n. p. Kniha a Knižní velkoobchod, a tak bylo možné „za hubičku“ koupit řadu kvalitních titulů, vydaných v osmdesátých letech. „Vzali jsme tenkrát náklaďák a přivezli to sem. Například krásná kniha Josefa Vágnera Afrika ráj a peklo zvířat stála pouhých čtyřicet korun,“ vypráví Martin Fryč o době, která přinesla mimo jiné vznik řetězce Levné knihy. „Kdyby táta byl jiný typ podnikatele, založil by Levné knihy on,“ je přesvědčen Martin. „Jenomže my jsme chtěli víc prodávat knihy než vydělávat peníze.“ Místo správy výdělečného řetězce tak zůstali Jaroslav Fryč a jeho syn Martin věrní zákazníkům z Liberecka a okolí. BYL TO TEN SLAVNÝ DEN, KDY K NÁM BYL PŘIVEDEN… Internet. Druhá polovina devadesátých let se nesla ve znamení nástupu internetu a knihkupectví u toho nesmělo chybět. Fryčovi otevřeli v prvním patře internetovou kavárnu: „To bylo slavné období,“ směje se nad internetovým dávnověkem Martin. „Měli jsme tu deset počítačů a otevřeno bylo do deseti do večera.“ Obchod v Pražské ulici se pomalu a jistě stával malým centrem libereckého kulturního vesmíru, v němž se – kromě zajímavých lidí – potkávaly výdobytky počítačového věku (včetně e-shopu) s vůní starých knih. Přestože ho od toho kolegové knihkupci zrazovali, Jaroslav Fryč si otevřel i antikvariát. „Když si někdo koupí starou knihu, nekoupí si už novou, což se opravdu občas stává,“ vysvětluje Martin, proč je spojení knihkupectví s antikvariátem trochu odvážné. „Ale celkově je to spíš symbióza než konkurence.“ O antikvariátu přemýšlel jeho otec vlastně od začátku. „Už od šedesátých let jsem stejně jako můj tatínek procházel antikvariáty,“ vysvětluje Jaroslav Fryč, kde se zrodil jeho zájem o staré knihy. Větší pestrost výběru oceňují hlavně čtenáři, vždyť je to radost, mít tolik knih takhle hezky na hromadě pohromadě. „Dvě třetiny knih jsou v depozitáři nebo zadané na e-shopu,“ vyvádí z rozšířeného omylu Martin a přibližuje svět antikvariátníka: „Zatímco knihkupectví je vázáno na posledních deset let, v antikvariátu máme nejstarší knihu někdy ze sedmnáctého století. Zasahuje sem zvláštní svět sběratelství. Tak třeba v jednu dobu byl v Japonsku obrovský zájem o českou dětskou knihu. Jezdili sem skupinky Japonců a my jsme prodali celé banánové krabice těchto knih. Zákazníkům nevadilo udělat si z Prahy zajížďku do Liberce.“ U začátků antikvariátu, který dnes s několika desítkami tisíc knih patří k největším u nás, byli lidé, kteří v současnosti tvoří špičku oboru. Třeba Tomáš Sanetrník, který zůstal Liberci věrný, nebo Jiří Weiss, jenž má antikvariát v Uherském Hradišti. Nebo Tomáš Lazar, který se stal významným slovenským antikvářem. „To byla velká náhoda. Přijel jsem jednou v noci autobusem z Prahy a dva studenty jsem svezl na kolej. Domluvili jsme se, že tu nastoupí jako brigádníci. A jeden z nich byl Tomáš Lazar,“ říká Martin a věří, že tehdejší „kluky“ prostředí rodinného antikvariátu nadchlo a motivovalo. POHÁDKA S DOBRÝM KONCEM Aby toho nebylo málo, už téměř od začátku provozuje knihkupectví kulturu i naživo. Řeč je o pravidelných nedělních pohádkách pro děti a autorských večerech pro dospělé. Obojí se za ty roky stalo fenoménem. Počátek to má v letech, kdy ještě knihkupectví neexistovalo a Jaroslav Fryč pod hlavičkou Okresního kulturního střediska dělal… vlastně to samé: představoval zajímavé a podnětné lidi. „Trochu v tom je i pocit, že jsme kulturní buditelé,“ přibližuje Martin, který po otci organizaci kulturních večerů postupně převzal. „Když člověk pozná zajímavého autora či knihu, tak je chce nějak dostat k lidem. Také tím chceme udělat radost stálým zákazníkům a přilákat nové.“ O svém otci, který krásnou tradici založil, Martin Fryč říká: „Autorské večery dělal rád, ale pohádky měl vyloženě zamilované. Pomáhal lidem z kabátů, na ulici rozdával letáčky…“ Jaroslav Fryč přiznává, že pokud byla v neděli pohádka, byly tržby vyšší. To byl ale spíš důsledek, prvotní popud byl jiný: „Chtěl jsem, aby sem lidé chodili. Také jsem měl malého syna a v neděli pro děti v centru nic nebylo. Asi ani mimo centrum.“ Vybrat nejpovedenější nebo nejúspěšnější večer je prý nemožné – všechny jsou buď příjemné nebo velmi příjemné. Přesto si Martin na jeden vzpomíná: „Nezapomenu, jak jsme u pana Horníčka vybírali u něj doma koláže na výstavu. Dali jsme si společně sklenku a byla radost zjistit, jak je milý a skromný. Kdyby se lidé ptali, proč se zabývat knihami a kulturou, tak toto by byla jedna z odpovědí: formuje vás to dobrým směrem.“ Jaroslavu a Martinu Fryčovým se podařilo už asi napevno vrůst do ne vždy dobře zalévané zahrádky liberecké kultury. Museli ale zůstat také úspěšnými obchodníky, což nebylo vždy jednoduché. Když totiž přijde krize, knihy jsou zbytné. V roce 2013 se zdálo, že pokles tržeb nikdy neskončí. „Táta se bál, že to bude muset zavřít,“ vzpomíná Martin na těžkou dobu, na konci které od otce firmu odkoupil. „Takže mě přemlouval, abych to po něm nebral. Bál se, že nás převálcuje konkurence e-shopů, že lidi přestanou číst a že budou jenom elektronické knihy.“ Nic z toho se nakonec nestalo, ale Jaroslav Fryč se na začátku roku 2014 rozhodl, že přišel čas trochu si oddychnout. Martin se stal majitelem nejprve antikvariátu, pak i knihkupectví. „Z táty je teď spokojený aktivní důchodce. Patří mu ten dům v Pražské, tak se o něj trochu stará. Občas spolu něco probereme, chci slyšet jeho názor,“ říká muž, který převzal štafetu. A jak ho hodnotí otec – zakladatel? „Jsem moc spokojen a držím mu palce. Vždy, když něco potřebuje, tak ví, kde mě najít,“ říká legendární knihkupec Jaroslav Fryč. VŠECHNY TO BAVÍ Knihkupectví a antikvariát Fryč vzkvétá. Bez nadsázky tu seženete všechno, pro knihomoly je to takový jejich chrám. I nadále můžete přijít do internetové kavárny a každou neděli na hranou pohádku. V rámci kulturních akcí, jichž je i několik do týdne, se v prvním patře knihkupectví v Pražské ulici střídají přednášky vědců, literární večery i hudební večírky. Žije to tu a lidi to baví. Baví to Martina Fryče, byť je to vlastně práce navíc: „Motivuje mě žít s městem, ve kterém jsem se narodil a také podnikám,“ říká na vysvětlenou.

Celkem pochopitelně se vymezovala vůči katolíkům, kteří tu své kostely budovali už po staletí. Sbory československé církve měly být na první pohled jiné, moderní. Diktátem první republiky a zvláště 30. let byl funkcionalismus, proto jsou i mnohé sbory vystavěny v tomto architektonickém stylu. Občas vypadá jeden jako druhý, protože v době hospodářské krize a nedostatku peněz nabízela pražská centrála nové církve jakési „mustry“, podle kterých mohly náboženské obce stavět. To ale není případ semilského svatostánku. V Semilech vyrostl na samém sklonku první republiky jeden z nejoriginálnějších a nejkrásnějších sborů. Přitom to neměl vůbec jednoduché. S VÁLKOU ZA DVEŘMI Už od roku 1930, kdy byla státem uznána, se náboženská obec v Semilech-Podmoklicích zabývala stavbou nového sboru. Vhodnou stavební parcelu jí nabídlo obecní zastupitelstvo na plánovaném novém podmoklickém náměstí, jehož se měl sbor stát dominantou. Architektonická soutěž ale byla vypsána až v roce 1937 a zúčastnili se jí čtyři regionální stavitelé a architekti. Po právu byl nakonec vybrán návrh Vladimíra Krýše z Turnova, který „vyhovoval po všech stránkách“. Kromě architektonických kvalit, které můžeme ocenit ještě dnes, měl i nejpříznivější rozpočet. Než se ale mohl položit základní kámen, začalo se bouřit obyvatelstvo Podmoklic. Lidé nechtěli ani nové náměstí, ani sbor v jeho středu. Bezvýchodnou situaci pomohla vyřešit až směna pozemků s jistou Annou Bobkovou. Nový pozemek pro sbor ležel v blízkosti železniční trati a nové dispozici se musel přizpůsobit i boční vchod do budovy. Stavět se začalo 8. května 1938 a hotovo bylo za neuvěřitelné čtyři měsíce! Slavnostní otevření 18. září bylo zároveň tichou manifestací za svobodnou republiku, Mnichovská dohoda byla na spadnutí. Sbor získal jméno zakladatele Církve československé Dr. Karla Farského, který se narodil v nedalekém Škodějově. NEVŠEDNÍ OBLOUKY „Stavba je působivá, na první pohled vidíte, že je to něco výjimečného, nevšedního,“ říká Petra Šternová z Národního památkového ústavu v Liberci. Sbor několikrát navštívila, připravila návrh na jeho prohlášení kulturní památkou a hlavně – má tu budovu ráda. „Je to moderní stavba, která se od převážně funkcionalistických unifikovaných sborů, postavených v tomto období, vymezila užitím jiných výrazových prostředků. Jedním z nich je i lomený oblouk, typický pro gotiku, který by v moderní stavbě málokdo hledal,“ upozorňuje památkářka a připomíná známý výrok klasika moderní architektury Adolfa Loose „Ornament je zločin“. V semilském sboru najdeme lomený oblouk hned na několika místech: ve vstupních prostorách, v interiéru nad kněžištěm a rovněž ve tvaru střechy. Právě na nezvyklý tvar střechy památkářka Šternová zvlášť upozorňuje: „V ýzdoba stropu v sále je vlastně konstrukcí střechy, jsou to přiznané lamely v kosočtvercové síti překryté střešní krytinou. Je to efektní a levné,“ vysvětluje a dodává, že dobře je to vidět na dobovém snímku ze stavby sboru. Tvar střechy semilského sboru si uvědomíte při pohledu například od nádraží nebo z okolních kopců. Podobně řešený strop a střechu najdeme také u sboru v Turnově. Nikoli náhodou, je totiž od stejného autora. „Když jste uvnitř, překvapí vás, jak je to malé. Zvenku ale sbor působí velmi monumentálně,“ vysvětluje památkářka, čím vším si svatostánek zasloužil památkovou ochranu. „Všimněte si také tvaru věže. Není to nic klidného, působí to až aerodynamicky. Nezapře se tu inspirace průmyslem a lodní dopravou…“ Pokud dokážete ocenit dobrou architekturu, nezbývá, než tento parník víry osobně navštívit.