Josef Vejnar patří mezi nejvýznamnější krkonošské fotografy – amatéry přelomu 19. a 20. století. Krkonošské muzeum v Jilemnici vlastní stovky jeho snímků, které nám přibližují život mešťanské Jilemnice té doby.

Narodil se 5. prosince 1867 ve Víchové nad Jizerou na Jilemnicku v domě čp. 51 jako syn rolníka Antonína Vejnara. Zkušenost vesnického chlapce mu dala důvěrnou znalost v té době ještě velmi svérázného vesnického krkonošského prostředí a nesporně i to mu umožnilo později hluboko proniknout objektivem do nejvšednějšího, pro nás již tak vzdáleného a těžko pochopitelného života.

Čas studií na gymnáziu v Novém Bydžově, a zejména pak na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze (dodejme, že zde dosahoval skvělých výsledků a dostal nabídku, aby na lékařské fakultě zůstal jako perspektivní vědecká síla) mu naopak poskytl potřebný nadhled a vedle profesních znalostí i široký rozhled po světě kultury a národního života. Do třetice potom, když se v roce 1894 usadil v Jilemnici, poznal důvěrně atmosféru krkonošského maloměsta, kde se zmíněné vlivy prolínaly v pozoruhodné směsici.

Některé fotografie nepotřebují dlouhé komentáře, mluví samy. Proto jenom dodávám, že tito koně žijí na farmě ve Ferdinandově, což je na úpatí Jizerských hor. A nafotil je patnáctiletý Jan Hubal svým prvním fotoaparátem.

Jiří Holub je muž mnoha profesí: úspěšný spisovatel, kastelán zámku Hrubý Rohozec a cestovatel – průvodce (především) po zemích Latinské Ameriky. Když jsem za ním přijela, v zámecké kavárně právě myl nádobí. „To taky umím,“ poznamenal a zavedl nás do zámecké knihovny. Mezi knihami jsme si povídali nejen o knihách.

Jiří Holub, kastelán státního zámku Hrubý Rohozec

Vaše poslední kniha se zabývá tematikou, která je v pohraničí skoro tabu. Jaký máte vy osobně vztah k odsunu a novému osidlování bývalých Sudet? Jsem původem ze Žatce a tam vlastně už Sudety byly, jenže o tomhle se moc nemluvilo ani tam. Mě to začalo zajímat až s věkem, dříve mě brala spíš starší historie. Ale možná, že jsem k tomu přičuchnul i díky své práci na Hrubém Rohozci. Protože téma pětačtyřicátého a Benešových dekretů je tady hodně citlivé. Náš poslední majitel se totiž v roce 1938 přihlásil k německé národnosti a sedmačtyřicátém získal zpátky československé občanství, a dodnes se mluví o tom, že za velmi nejasných okolností. Takže jsem si zjišťoval o téhle době něco víc.

A rozhodl jste se k ní vyjádřit prostřednictvím novely Prostě na mě zapomněli?

Ne, ta knížka měla být úplně o něčem jiném. Já bohužel neumím psát, jak nás ve škole učili – udělat si kostru, mít příběh, začátek, konec, a pak tu kostru obalovat masem. Většinou začínám z jedné věty, která mě napadne, nebo z jednoho mikropříběhu. V tomhle případě to bylo vyprávění babičky o tom, jak zapíchla partyzána. Vaše babička zabila partyzána? Vlastně nevíme, jestli to byl partyzán. S dědou přišli hned po válce do Sudet, dostali někde u Karlových Varů dům a děda dělal v Kaolínce, jezdil domů jednou za týden na neděli. Babička tam byla vlastně pořád sama, říkala, že nejbližší sousedku měla dva tři kilometry daleko. Vyprávěla, jak ji jednou v noci probudilo řinčící sklo a že se někdo vloupal do baráku: „Tak jsem vzala bajonet, přišla jsem dolů, tam seděl ,chlap a tak jsem ho podřízla!“ říkala a my jsme koukali a nejlepší bylo, že takhle koukal i děda a říkal: „Maruno, vždyť ty jsi mi tohle nikdy nevyprávěla!“ Podotýkám, že babičce v té době bylo nějakých sedmdesát osm let. Odpověděla dědovi: „Prosím tě, na to nebyl čas.“ Babi se potom podařilo toho těla zbavit, se sousedkou ho někam zakopali, vyprávěla, a život šel dál. Prostě říkala: „Hele, buď jsem to mohla být já, vlezl mi do baráku, bylo to těsně po válce, nikdo nevěděl, kdo to byl.“ Tak jste sedl a napsal o tom? To ne. Ale byl to bod, který mi zůstal v hlavě, a když babi umřela, tak nějak se mi to vrátilo. Listoval jsem starým deníkem a říkám si, tohle je takový hezký téma, zkusím to rozjet podle babičky, protože ona měla hrozně zajímavý život – odcházela jako devítiletá holka ze Slovenska do služby, živila další sourozence… Jenže mi to ujelo úplně jiným směrem. Kritici označují knížku jako „temné drama ze Sudet“. Vypráví ho malá holčička. Jak se do ní dokážete vžít, když navíc sám děti nemáte? Mám asi výhodu, že jsem začínal dětskou literaturou a pořád se považuji spíš za „děckaře“. A proč mluvíte ústy dítěte a ne dospělého muže? Mnohem míň zábran při psaní mám, když píšu z pozice dítěte a ještě lépe právě té malé holky, protože mě s ní vůbec nic nespojuje. Když chci psát v ich formě, tak s tím hrozně bojuji. Aniž bychom chtěli prozrazovat děj a šokující konec novely, můžeme říci, že mnohem víc se dozvíme o holčičce a její matce, než o otci, který je ale stejně důležitý. Jak to, že ženám tak dobře rozumíte? Od malička se pohybuji v ženském světě, máma, sestra, kamarádky… A od doby, kdy dělám práci kastelána, tak jsem vlastně pořád mezi ženskýma, z větší části na zámcích dělají právě ženy. A my tady tvoříme takový mikrosvět, sdílíme koupelnu, sdílíme kuchyň, to nás pak stmelí v takovou letní rodinu. Nezasloužily by si poválečné Sudety i rozsáhlejší dílo? Neplánujete něco takového? Uvidíme, já mám teď velmi oblíbené téma přímo ze zámku. Sami jsme si ho našli v krabicích se starou korespondencí z let 1890–1938. Je to příběh jedné dcery majitelů, o kterém jsme nevěděli vůbec nic. A pak prostě vylezl z jednoho dopisu ze španělského velvyslanectví, které žádalo, aby už něco udělali, že takhle přece hraběnka žít nemůže… Příběh je o tom, kterak si naše hraběnka omylem v šestnácti letech upíchla dítě s černochem ve Španělsku, a rodina už ji nikdy nepustila zpátky, ač ona se snaží celý život dostat se sem. Poslední dopis máme z roku třicet osm, kdy starší sestra našeho majitele píše, že jejich zvrhlá sestra dojela do Vídně a že je to pro ně už moc blízko, že by se ta ostuda dostala na povrch. Mě by hrozně zajímalo, jak to dopadlo – zchudlá hraběnka s černošským dítětem v již nacistické Vídni. Rád bych si to dofabuloval do konce.